Jak pracuji

Nepovažuji se za terapeuta, spíše jen za průvodce nebo souputníka osobním příběhem každého, kdo mně vyhledá.

Během času jsem si ověřila, že mnohdy stačí s dotyčným jen BÝT, SDÍLET jeho osobní příběh a on sám si už najde tu nejlepší cestu, kudy svůj život směřovat dál.

Při své práci s lidmi se řídím třemi základními pravidly, která jsem přijala jako svá životní hesla.

Tím prvním je ono známé Hlinkovo "Jen se z toho nepo***t".  Myslím si totiž, že každá situace má své řešení (řešením může být i neřešit), jen je třeba nezpanikařit a zachovat si chladnou hlavu.

Abychom si ale v každé situaci mohli chladnou hlavu skutečně zachovat, je dle mého názoru třeba si uvědomit další životní motto, které je pro mnohé iritující a restimulující a to totiž, že: "Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi".

S touhle větičkou má řada lidí problémy, dokud si jasně neuvědomí, že to jsou ani sami, kdo svým denodenním jednáním a konáním rozhodují o tom, zda sami sebe postaví do role moudrého "boha" a nebo hloupého "vola".  A také dokud si neuvědomí, že tahle věta platí i obráceně: co je dovoleno volovi, není dovoleno bohovi, respektivě "bůh" takové jednání a konání nemá zapotřebí :o)

S tímto mottem řada lidí ke své škodě zápolí a bojuje namísto toho, aby se ho snažili pochopit. Nad touto skutečností ale není možné zvítězit, možné je ji pouze přijmout a vědomě své "volské" chování měnit na osvobozující chování "božské".

A to je o zodpovědnosti.

Ve chvíli, kdy já sama jsem si tyto prosté zákony fungování lidské psychiky ujasnila, mohla jsem příjmout další heslo a to: "Hlava v oblacích, srdce mezi lidmi a nohy vždy pevně na zemi".

Myslím, že jen člověk, který je otevřený novým věcem, novým ideám a poznatkům, který se neuzavírá před lidmi, dokáže jim naslouchat, vcítit se do jejich pocitů a radovat se z jejich radostí a soucítit s jejich trápeními a při tom všem stále stojí pevně "na zemi", ukotvený sám v sobě, žijící svůj vlastní život, jen takový člověk obstojí v dnešním složitém světě. Jen takový člověk má v každý okamžik svůj život pevně ve vlastních rukou.

A nebo přinejmenším, pokud se mu to "vymkne", je schopen se zase najít :o)

A o to podle mne jde: mít život stále ve svých rukou, nenechat se ovlivňovat a manipulovat druhými, nebýt otrokem svých negativních emocí, představ, předsudků, traumatických vzpomínek a strachů, přitom ale zústat stále otevřený novým podnětům, názorům a myšlenkám.

Ve své práci vycházím především z přesvědčení, že ten, kdo nemá otevřené srdce, nemůže pomoci ani sám sobě, natož někomu druhému. Nemá spojení sám se sebou, se svou intuicí a může tak sice ovládat spoustu různých metod, přesto je na tom asi tak jako architekt, který perfektně ovládá své řemeslo, ale stavby staví, nikoliv tvoří... Jeho práce ho nebaví a nenaplňuje, takže výsledkem jsou sice řemeslně zvládnuté domy, ale ty nemají duši... Jsou krásné, ale bydlet a pracovat se v nich moc nedá.

Pro ty, kdo mají obavy z " hrabání se v sobě" mám nabídku doprovázených poutí - toulání přírodou a vlastním nitrem fornou povídání a sdílení. V mém okolí je nádherná příroda, ve které se můžeme potulovat a povídat si. Toto je nabídka pro všechny, kteří se těžko otvírají a nebo nemají komu otevřít a svěřit se. Délka těchto výprav do nitra a přírody je minimálně jeden celý den a v podstatě nezáleží na volbě faktického cíle toulek. Jen každého předem upozornuji na fakt, že nejsem žádný velký sportovec a moje plíce astmatičky mají omezenou kapacitu. Podnikám tedy jen nenáročné a pohodové cesty. Miluju loudání se a užívání si krás, které naše příroda nabízí.

Pracuji s lidmi psychicky zdravými, kterým se jen "zašmodrchal" jejich život, ale mám zkušenosti i s lidmi s psych. diagnozou, jako je například agorafobile, obsedantně kompulzivní porucha, porucha osobnosti, schizofrenie, fóbie, různá traumata, šoky ap.

Tyto výzvy však nevyhledávám, dle mého názoru patří do rukou erudovaných odborníků, to jest lidí, kteří nejen že znají "řemeslo", ale také nezapomínají, že jsou lidmi, nemusejí všemu rozumět a dovedou připustit, že někdy - často - prostě nevědí...

Především proto pracuji s lidmi připravenými své problémy skutečně řešit. S těmi, kdo si skutečně umějí představit, že jejich život bude jiný, dovedou za to převzít zodpovědnost a na změnu jsou připraveni - chtějí - ji udělat právě teď.

Každému, kdo ke mě příjde, se snažím předat to, k čemu jsem běhm života sama došla, snažím se mu ukázat, jak lze pracovat se svými emocemi a bloky co nejvíc samostatně, aby na jejich řešení nemusel stále vynakládat peníze a svůj čas.

Za znamení, že pracuji dobře, považuji fakt, když se člověk, kterému naslouchám, vrátí jen na občasné konzultace nebo ještě lépe: když se časem už nevrátí vůbec, protože se svou psychikou už umí pracovat sám a ví, co dělat, aby si neutvářel nové bloky a traumata.

Hlavně ho už nebaví se stále hroutit a hledat chyby v sobě nebo v druhých lidech.

Úspěchem je pro mne i fakt, když dotyčný, který to doposud striktně odmítal, vyhledá odbornou pomoc, protože dojde k poznání, že ji opravdu potřebuje.

Protože pro mne stejně jako pro druhé platí:

Neplýtvej silami na věci, které stejně neovlivníš (například nesnaž se "předělat" druhého člověka, nevstupuj do jeho svobodné vůle), veškeré své síly věnuj věcem, které ovlivnit můžeš (tedy především sobě, svému vzdělání, duševnímu růstu ap.) a hledej v životě moudrost, abys tyto dvě věci od sebe vždy dokázala rozlišit.

Žiju  a pracuji ve východních Čechách. Spolu se mnou bydlí dva chlupatí přátelé, léčitelé. Kdo má tedy alergii na kočky, tomu bohužel nepomohu.

OD 1.2. 2014 PRACUJI I V PRAZE. A to po vzájemné dohodě.

Nemohu nikomu slíbit, že výsledkem naší společné práce bude vždy přesně to, co si právě v danou chvíli přeje.

Já jen vím, že vždy udělám maximum pro to, aby se v mé přítomnosti každý cítil v bezpečí, se vším, co k němu patří, respektován a pochopen.  A nakonec i obdarován přesně tím, co v danou chvíli potřebuje.

Také nemohu slíbit, že budu pracovat s každým, kdo ke mně příjde. Neumím dělat zázraky a rozhodně nedám svůj čas někomu, kdo je ode mne očekává.