Všechny moje dcery

Seděly proti sobě. Zralá žena a mladičká dívka. Dívka se nejistě usmívala. Žena ji zvědavě pozorovala skrz sklenku jiskřivého bílého vina a přemýšlela, kudy se do toho to křehké děvče asi pustí... jak kousne do „kyselého jablka“ hovoru se „skorotchýní“.

Tvářila se stejně, jako před časem její syn, když přišel a pomalu začal vyprávět příběh své přítelkyně. Tehdy poslouchala a děsila se toho, co slyšela. Když příběh vyslechla, dala synovi jedinou radu: dej si pozor, abys to, co bereš na svá záda, jednou taky unesl. A pokud ona bude chtít, pošli ji co nejdřív za mnou.

Více se spolu o tom nebavili.

Až dnes. Dívka přišla a pozvala ji na popovídání do vinárny.

Znovu se před ní začal odvíjet známý- neznámý příběh. Příběh nechtěného dítěte, týraného fyzicky a psychicky, vyrůstajícího s velkou absencí lásky a naopak zase s přemírou zodpovědnosti za sebe i za druhé. Dítěte, které ztratilo navždy dvě laskavé matky a které ta třetí „macecha“ málem utrápila k smrti.

Žena poslouchala a víc a víc bojovala se svými emocemi. Střídavě ji zaplavovala vlna lásky a vlna obrovské nenávisti. Zmocňoval se jí pocit, který nesnáší ze všech nejvíce: pocit obrovské bezmoci... Proboha, kde jsem byla, když se tohle všechno dělo?

Dívka bez emocí a klidně dal vyprávěla svůj příběh.

Žena střídavě zatínala pěsti a pak hladila dívčinu ruku. Vzala ji pak do svých, když se dívčin hlas, dosud vyrovnaný a klidný, začal třást.

Obě ženy tak seděly a povídaly si až pozdě do noci.

Když vyšly z vinárny do ledové zimní noci, matka dceru objala:

Neboj se, jsem tu!

Vešla do koupelny a zděsila se. Na dlažbě klečel Jan, pod nim se zmítalo Janino tělo. Pevně ji držel obě ruce, které s velkou silou zvedala k vlastnímu krku. Když se ji na chvíli podařilo vysmeknout z Janova pevného sevření, neomylně zaryla své prsty do místa, kde na krku tepe krev...

Matka vytřeštila oči: Co to je???

Janička nám zase jen trochu omdlela, řekl klidně Jan, z čehož pochopila, že to, co ona vidí, on nezažívá poprvé.

Odnesli zmítající se dívčí tělo do ložnice. Oba měli co dělat, aby ji udrželi. Byla v jiném světě a ten, kdo ji v tu chvíli ovládal, ji nechtěl pustit zpět.

Když bylo po všem a Jana se vrátila, uvědomila si Matka, že má co dočinění se něčím, co ještě nezná. S něčím, s čím se musí co nejdříve seznámit, aby mohla svým dětem, Janě a Janovi, pomoci.

Věděla jistě, že nestačí jen listovat v jejich moudrých knihách, věděla, že musí najít moudré lidi, kteří vědí, co dělat. A věděla, že má na hledání relativně dost času, protože Jana nebyla ještě připravena na to požádat ji o pomoc.

Sedla tedy k počítači a zapnula net.

Mnoho týdnů, několik dlouhých měsíců komunikovala s lidmi. Povídala si i s Janou. Vyslechla desítky příběhu podobných tomu Janinu. Děsila se lidské zloby, nepochopeni a především hlouposti.

Našla i duchovně probuzené lidi, od kterých se učila ve vášnivých diskuzích pokoře a nadhledu. Hledala dlouho, až člověka, který byl schopen vyléčit Janinu „nemoc“ konečně našla.

Seděli s dětmi a Čarodějkou nad pohárem zmrzliny pod slunečníky a čekali na něj. Byla zvědavá. Zvědavá na Mága, v jehož pomoc věřila. Na terasu malé hospůdky vešel na první pohled zcela obyčejný muž a ona věděla, že je to on. Přivítali se a pak se společně vydali na cestu. Za par minut byli na místě.

Když vystoupila z auta, měla před sebou starý venkovský dům. Kolem něj byla jen velká zahrada, ovocné stromy, par záhonku květin. A zelené louky. Kouzelné místo.

Vešli dovnitř, kde je přivítala drobná milá žena.

Poznala tak oba manžele, astrologa a esoterní psycholožku, moudrého Mága a laskavou Vílu.

Než stačila blíže cokoliv vysvětlit, Jana opět zmizela v černých končinách svého Nevědomí.

Nechala Vílu s Čarodějkou pracovat. Sama už nebyla schopná, drásal ji srdce pohled na zmítající se Janino tělo. Atak byl tentokrát velmi silný, protože poslední. Oběma ženám se podařilo ze všech Janin těl vypudit to, co tam nepatřilo. Zavolat průvodce a tak odvést zbloudilé a zmatené duše těch, kteří tak dlouhou dobu byli s Janou, přetahovali se o vládu nad jejím tělem, nad její myslí...

Spadla ze mne obrovská tíha, je mi tak lehko.... byla první Janina slova, když se opět probrala.

Celá se rozsvítila, ta změna, která se s ní udála byla nepřehlédnutelná. Matku nejvíce potěšilo, když řekla, že od této chvíle už nikomu nedovolí, aby ji ubližoval. Oddechla si, protože věděla, že Jana skutečně ušla obrovský kus cesty – od vystrašené dívky, která pomýšlí na sebevraždu a nezná svou hodnotu, k těmto slovům to bylo tisíce kilometru... možná stovky ran, které už v životě schytala, stovky kopanců, moře slz a bolesti, zoufalství a beznaděje...

Matka věděla, že tomu už je skutečně konec. Janu sice čeká ještě poslední zkouška, ale na tu bude velmi dobře připravena a hlavně! Nebude na ni už sama.

Seděla v křesle naproti Mágovi a zvědavě se dívala na papír, který měl v rukou – její horoskop. Klidným hlasem začal svůj výklad. Mluvil do mikrofonu upevněném na tričku. V místnosti bylo vedro, protože okna byla kvůli nahrávanému zvuku zavřena. Věděla, že dostane vlastní CD, věděla, že to co o sobě slyší, neslyší poprvé... cítila, že je to všechno pravda. Mnohá už odžitá a prožitá, mnohá ji ještě čeká, protože věci nedotáhla do konce.

...

Tak na co ještě čekáš? zeptal se Mág.

Nevím, nejsem si jistá. Možná to nezvládnu... namítla.

Ježišimarjá, chytil se za hlavu: Už to máš ve vlastní rodině, přišlo to až za tebou a tys to zvládla, jaký ještě potřebuješ důkaz? Ty můžeš cokoliv si vzpomeneš! Jen tu svoji  sílu už konečně nasměruj správným směrem, tak jako teď – pro všechny! Nebo ji zase jako už tolikrát otočíš proti sobě a ona tě zničí! Usmál se: Jako už tolikrát.

Povídali si dlouho, několik hodin, zapomněla na svět, zapomněla na děti, zapomněla na Čarodějku. Když odjížděl, celý pronajatý byt pod Javorovou horou tonul v přítmí a tichu. Všichni spali.

Vyšla na balkon a dívala se ven. V hlavě měla napjetí a „dusno“. Jako před bouří...

Když se vrátila domu, věci zase uložila na své místo a život se vrátil k svému řádu. Opět otevřela net a napsala mu dopis. Měla potřebu ještě jednou vyjádřit poděkování za čarovný víkend, kdy všichni její milí i ona sama prošli očistnou lázní regrese a pobytu v přírodě.

Pak nakoukla na svůj známý server pro ženy.

Klik!

Život po nevěře

Klik!

Au au to to bolí

Klik!

Holky pomoc!!!!

Klik!

Moc to bolí, přejde to?

Klik!

Dlouholetá nevěra...

Klik!

Co bude dál....

Sakra!

CVAK!

Bouře se rozběsnila...

A tak se zrodila Pandořina škola v přírodě.

Pro všechny bezradné, zoufalé a tápající duše.

Pro všechny, kteří hledají pomoc.

Protože já už vím, kdo a jak jim pomůže.

Protože já už vím, že ten, kdo jim pomůže, jsou ony samy.

Protože i já potřebuji pomoci, musím totiž konečně tu svou silu nasměrovat správným směrem, tedy VEN a ve prospěch nás všech.

Pan 2005