Příběh o zoufalství

V Krkonoších jsem objevila zvláštní strom. Ze společné báze vyrůstaly dva silně kmeny, mezi nimi neduživý, mrtvý, suchý kmínek. Od jeho vrcholku se oba kmeny od sebe oddalovaly, větve mezi nimi byly suché...

Váš syn bohužel zemřel, řekl lékař, je mi to líto, upřímnou soustrast, dodal a tiše zavřel dveře.

Osaměli.

Dokud měli neději, bojovali, drželi se pevně v objetí.

Teď se neobjali.

Zíral na zavřené dveře.

Dívala se kamsi z okna.

Byli oba na konci svých sil.

Uzavřeli se každý do svého bolu.

Neobjali se.

Kdo za to může?

Oni!

Ona!

On!

Nesevřel ji do konejšivého objetí.

Neopřela se o jeho hruď.

Nesetřeli jeden druhému slzy z tváře.

Neobjali se.

Už příliš dlouho bojovali.

Uměli už jen bojovat.

Neobjali se.

Odtrhl pohled ode dveří.

Odvrátila zrak od okna.

Konečně se na sebe podívali.

Neobjali se.

Začal nový boj.

...

Pan   srpen 2005