Noční autobus

Těžce dopadla na sedadlo. Musela běžet, aby ji poslední autobus do Zázraků neujel. Hluboce dýchala. Autobus se rozjel, jako by čekal už jen na Ni.

Sledovala za oknem jednotlivé zastávky a uvědomila si, že tuto část Města nezná. Jeli teď zcela jinudy, než obvykle jezdívala. Znejistěla, najednou nevěděla, zda svítící nápis na čelním skle autobusu zněl skutečně: Nádraží Zázraků...

Po chvíli se ale uklidnila.

Vnitřně věděla, že směřuje k Zázraku.

Za okny se míhala světla okrajových částí Města, žádné vysoké domy ani panelákové klece, jen rodinné domky se zahradami, přívětivé ulice plné zeleně. Jednotlivé čtvrti, kterými noční autobus projížděl, jí připomínaly Domov.

Nakonec odvrátila pohled od okénka a přelétla pohledem své spolucestující. Autobus byl poloprázdný.

Její pozornost upoutala zvláštní dvojice: starší žena s velikou nákupní taškou a mladý muž s igelitkou v ruce. Byl opilý. Ne tak agresivně, jak to někdy bývá, ale spíš si chtěl jen povídat. Žena se snažila jeho pozornosti zbavit, ale příliš se jí to nedařilo. Muž ji neustále kladl další a další otázky. Jejich součástí, jak nemohla sedíc kousek od nich přeslechnout, byla hlavně slova Bůh a Proč.

Nakonec žena ztratila s upovídaným opilcem trpělivost a odehnala ho kategorickou větou: Mně to nezajímá, neříkejte mi to!

Muž se zklamaně zvedl a pokusil se navázat hovor s další ženou, která seděla přímo za Ní. Seděla sama a kategoricky odmítla Mužovu žádost o místo, která byla o to nesmyslnější, že autobus byl poloprázdný. Muž její přání respektoval a sesul se na prázdnou čtyřku přes uličku naproti té, na které seděla Ona. V ruce svíral poloprázdnou igelitku a nejspíš prázdnou krabičku cigaret. Prázdný byl i jeho pohled, který upíral před sebe.

Pozorně si ho prohlížela.

Hezká souměrná tvář, krátké tmavé vlasy, drobná náušnice v levém uchu, modré džíny, tmavá bunda, vysoká štíhlá postava...

Co to děláš? Zeptala se.

Muž zvedl oči, jejich pohledy se na chvíli setkaly.

Co to děláš se svým životem? Zeptala se znovu.

Zaostřil.

Díval se na ni udiveně. Potřásl hlavou, jako když člověk cítí pohled za zady, otočí se a za ním nikdo nestojí....

Copak se ti stalo? Proč se sebou takhle zacházíš?

Muž zíral na Ženu, která se na něho dívala s úsměvem a očekáváním, ale jejíž ústa se ani nepohnula. Zaostřil a pro jistotu se ohledl, rozhlédl se po celém autobuse a pak se jeho zrak vrátil k Ní.

No? Opakovala beze slov zvědavě svou otázku.

Muž se na Ni nechápavě díval, zvedl se a znovu usedl na sedadlo naproti Ní.

Kdo ty seš?! Zeptal se se zvědavostí dítěte.

Žena! Odpověděla.

Žena??? Obrátil to slovo udiveně, jako by ho slyšel poprvé.

A ty mně nenávidíš? Zeptal se pro jistotu a pátravě znovu.

Myslíš, že bych měla? Vrátila mu otázku.

Snažil se stále víc a víc zaostřit svůj pohled, aby si Ji mohl dobře prohlédnout.

Jo! Řekl s úlevou: Ty mě nenávidíš!

Nenávidím? Ne. Proč?

Divila se.

Vždyť i ty jsi úžasná bytost.

Jen se měj víc rad.

Vytřeštil oči.

Byl zmateny. Stále nechápal, co to vlastně slyší. Vnímal různé věty v jeden okamžik.

Jedna plynula z úst Ženy sedící před ním a zároveň druhá mu duněla v hlavě.

Nemohl se zorientovat.

Já Tě chci! Zaútočil.

Já vím. Usmála se.

Znovu se ohledl, zda za nim náhodou někdo nestojí.

Raději změnil téma.

Tady je to v háji, nemůžu nic mít, nemůžu si ani koupit byt. Nemám peníze, nic nemůžu..... Začal se litovat.

Hloupost, můžeš mít cokoliv. Ujistila ho.

Díval se na Ni a viditelně se snažil soustředit. Moc se snažil.

Můžeš mít, co chceš, stačí si to jen moc přát a tvrdě pro to pracovat. Stane se to.

Třeštil oči a nejspíš se začal bát...

Ano, všechno dokážeš, stačí jen chtít. Trvala na svém.

Nervózně si přejel rukou čelo a ohnal se, jako by chtěl odehnat tu opici, která mu bůh ví kde sedla až do hlavy.

Kdo ty jsi? Zeptal se podruhé.

Čarodějnice.

Čarodějnice???

Ano, Čarodějnice. Řekla pomalu a klidně.

Znovu si přejel dlaní tvář. Rozhlédl se, autobus přijížděl k zastávce, zpomaloval.

Muž vyskočil: Musím tu vystoupit!

Podívala se na svítící nápis zastávky:

Beznadějná.

Škoda, dobrou noc. Usmála se a odvrátila od něj zrak.

Zaváhal.

Ne!

Znovu dopadl na sedadlo.

Autobus byl zcela prázdny, zbyli v něm jako jediní cestující.

Muž se díval na Ženu a NEVĚDĚL.

Zíral a vypadal, jako kdyby přemítal, ve své mysli řešil závažné věci... Řešil je usilovně a dlouho.

Oči mu tou námahou téměř vylézaly z důlků, poctivě se snažil zaostřit, bojoval s opici, která mu skákala v hlavě a tak mu bránila v soustředění a rozumném uvažování...

Autobus znovu zpomaloval před další zastávkou.

Opět vyskočil, podíval se z okýnka.

Musím vystoupit!

Podíval se na Ženu. Udělal několik kroků k Ní, sklonil se:

Ale chci pusu!

Děláš chybu. Zvážněla.

Zarazil se.

Dívala se na něho a rozhodla se.

Vtiskla polibek na ukazovák a prostředník své pravé ruky a přiložila je na jeho skloněné čelo.

Na místo třetího oka.

Strnul.

Zároveň svou levou ruku opřela o jeho hruď, která se nad ní skláněla, položila ruku na jeho srdeční čakru.

Ztuhnul. Zůstal nehybně v té nepohodlné pozici, skloněný nad Ní.

Dívala se mu do očí. Projasňovaly se. Viděla v nich všechno:

Údiv.

Údiv dítěte, které po dlouhé době zase vidí pestrobarevného motýla.

Údiv chlapce, který vidí poprvé v životě moře.

Údiv...

Buď na sebe hodný. Pronesla tiše.

Mám tě ráda i ty se měj rád. Pokračovala.

Zasloužíš si hezký život, zasloužíš si Lásku.

Tiše k němu mluvila a vysílala k němu čisté bílé světlo Lásky, které skrze její ruce proudilo k němu.

Skláněl se nad ní, fascinovaný, bez pohybu, oči do široka otevřené.

Autobus zastavil.

Stáhla svoje ruce a jen řekla: Běž.

Omámeně vystoupil.

Autobus se pomalu rozjížděl. Ohlédla se. Stál na zastávce, udivený pohled upíral před sebe a jakoby nevěřícně kroutil hlavou. Zvedl oči, jejich pohledy se naposled setkaly. Naposled se usmála a zamávala mu. Nereagoval a jen se díval za odjíždějícím autobusem.

Vystoupila na Nádraží Zázraků.

Ponořila se do tmavé noci prozářené světly Nebe. Byla svěží, teplá noc, spíš jarní než podzimní... Další ze Zázraků tohoto října...

Zvedla oči k obloze. Pak k ní zvedla i ruce a požádala i pro Něj, aby se už konečně bezpečně a brzy i On dostal Domů...

říjen 2006

Pandorraa