Loučení

Viděla, jak letní den prozářil zelené pastviny.

Ve velké ohradě se popásali krásní polodivocí koně. 
Zlatovlasé děvčátko zaujatě pozorovalo černého mustanga, který se přiloudal až k ohradě. Nevyrušilo ho ani to, že děvčátko na ohradu vyšplhalo a zabořilo svou drobnou ručku do jeho dlouhé hřívy.
Dívka přelezla ohradu a svezla se na koňský hřbet.
Mustang strnul. Několikrát pohodil hlavou, jako by chtěl holčičku, která své drobné prstíky vnořila do jeho hřívy, varovat.
Dívka se jen pevněji chytila. Její tvářička zářila blahem, nadšením a dychtivostí.
Kůň se divoce rozběhl. Dítě chvíli vlálo na jeho hřbetě a pak se zřítilo na zem.
Vše trvalo jen několik vteřin, hlavy ostatních koní se jen nepatrně otočily směrem k narušitelům jejich klidu. Pak se opět sklonily ke svěží zelené trávě.
Vzduch na pastvině se jen slabě chvěl.
Děvčátko leželo bezvládně na zemi. Černý mustang se uklidnil a začal se opět popásat blízko bytelné ohrady.
Přes tu se lehce přehouplo statné tělo dospělého muže. Zoufale křičel jakési dívčí jméno.

Neslyšela, jaké jméno to křičí. Vnímala jen jeho zoufalý hlas. 

Přiběhl k dívce a zvedl ji do náruče. Nesl bezvládné tělo holčičky k bráně ohrady, kterou kopnutím rozrazil. 
Ocitl se na cestě k domu. Na jeho prahu se objevila žena, kterou z domu vylákal jeho křik. Byla mladá, vysoká, oblečená v obyčejných tmavých dlouhých šatech, přes sukni bílou zástěru, dlouhé vlasy svázané do bohatého uzlu. Dívala se na muže nesoucího v náručí bezvládné tělo děvčátka a rozběhla se mu naproti.
Holčička v jeho náručí vypadala jak hadrová panenka. Její ručky bezvládně visely a povlávaly v rytmu jeho kroků.

Zděšeně pozorovala ten hrůzný výjev. A její zděšení vzrostlo, když celý obraz náhle zmizel. Jediné, co vnímala byl obrovský ničivý vír. Ve vzduchu se točil prach cesty, kameny, ohrada, koně, dům, celá pastvina…
Obraz se vyjasnil, jako když se vyladí rozostřená obrazovka televizoru.
Viděla ženu, osamocenou, zoufale hledající. Rozcuchané dlouhé vlasy halily její tvář.
Pak se obraz znovu rozostřil, chvíli tančil v nejasných obrazech a nakonec se znovu ustálil.
Znovu uviděla tu ženu, tentokrát zhroucenou na dvou černých dřevěných truhlách.
Vnitřním zrakem viděla prostý hřbitov, několik lidí se sklopenými hlavami, obrovskou černou jámu a tu bolestí ochromenou ženu.
Neviděla jí do obličeje. Viděla ji do duše a soucítila s ní stejně jak ti lidé na malinkém hřbitůvku. Necítila žádné emoce, jen soucit s trpící ženou.
Pozorovala celý vyjev, když ji vyrušil tichy Eliščin hlas a obraz znovu potemněl:
Musíme je nechat odejít. Zavoláme jim průvodce, rozluč se s nimi.
Nechápala.

Její vnitřní obrazovka se opět rozsvítila.
Viděla zase cestu a na ni mladého muže s malou holčičkou na rukou. Seděla v otcově náručí, jednou malou ručkou se ho držela kolem krku, druhou jí mávala. I mužova příjemná a milá tvář, před tím tak zoufalá, se na ni usmívala. Políbil dcerku na tvář, sundal z hlavy široký kovbojský klobouk a vesele jí zamával.

Její klid nezaujatého pozorovatele se rozplynul.
Zoufale se rozplakala.
Né, já nechci! Nechci!
Začala křičet.
Její dcera a její muž stáli na cestě, za jejich zády viděla svůj dům, jehož práh byl prázdný… Oba se stále usmívali a vesele na ni mávali.
Nechci! Ne!
Uklidni se, slyšela z dálky Eliščin hladivý hlas. 
Musíš je nechat odejít. Nejsou už z tohoto světa, uklidni se, musíš se rozloučit, aby mohli odejít. Nemohou už s tebou zůstat, sama to víš.
Přestala křičet. Plakala.
Miluju vás, pronesla tiše, miluju. Sbohem…
Postavy na cestě ji naposled zamávaly, hlas Elišky pro ně požádal o doprovod na cestu ke Světlu.
Vtiskla si do paměti ty dvě milé tváře. Holčičku s bohatými prstýnky zlatých vlásků kolem drobné tvářičky a tvář mladého, urostlého rančera.
Cesta osiřela. Celý obraz potemněl. Zmizela ohrada s koňmi, pastviny i dům…. Zůstal jen hluboký les a opuštěná cesta. Lesní cesta, přesně taková, po kterých se tak ráda vždy toulala.

Otevřela oči. Otevřela je příliš rychle, takže ji okamžitě rozbolela hlava.
Dívala se na Elišku.
Jsi v pořádku? Zeptala se Eliška starostlivě.
Myslím, že ano, odpověděla.
Ano, myslím, že určitě ano, usmála se na ni.
Už se zcela uklidnila.
Věděla, že teď jsou věci přesně tak, jak mají být.