Bože odpusť jim, neb nevědí, co činí

Zavřela za sebou dveře ordinace. Do očí se jí draly slzy.

A máš to! Seš nahraná! Řekla Beznaděj.

Máte to dole na průduškách, řekl lékař, když se napřímil a odložil stetoskop. Říkal jsem Vám, že Vy si nemůžete dovolit přecházet nemoci! Zlobil se. Věděla, že má pravdu. Neposlechla ho. A tohle je TREST!

Jasně, že má pravdu. Pošklebovala se Zoufalství.

Ale naštěstí ho neposloucháš, tak můžeme být zase s Tebou. Máme Tě rády, usmívaly se obě její společnice za jejími zády. Tyčily se už nad ní jako dvě vzrostlé borovice.

Kolikrát ti mám říkat, že máš na sebe dávat pozor! Už jsi zase jako prase, lamentovala matka a odhodila špinavé tepláky na hromadu prádla připravenou k praní. Z tebe holka nikdy nic nebude! Seš k ničemu! Povzdechla si máma…

Rychle se oblékla a opustila čekárnu plnou lidí.

To máš z toho! Jsem zvědavá, jak teď budeš příští měsíc platit účty! Budeš další týden doma a jak Tě znám, nebude to týden poslední. Podívej se na to hnusný počasí! Lamentovala Zoufalství.

Přejela si rukou po čele, jako by ty dvě chtěla odehnat.

Nedaly se. Vstoupily společně s ní do lékárny a pohodlně se usadily v křesílkách u malého stolečku. Potměšile ji pozorovaly a znuděně si začaly prohlížet prospekty farmaceutických firem.

Odvrátila se.

Podala mladé magistře svůj recept. Ta před ni vyrovnala pestrobarevné krabičky a pečlivě je popsala.

Ten augmentin byste měla vzít co nejdříve, poznamenala magistra a otočila se k regálu za svými zády, aby našla poslední lék.

Jistě. Otevřela krabičku, vyndala stříbřitý sáček. Roztrhla ho a vysypala na dlaň jednu velkou tabletku.

Počkejte. Donesu Vám něco na zapití. V mžiku se před ní na pultě objevil kelímek rybízového džusu. Magistra se usmála.

Děkuji.

Spolkla prášek a zapila ho nakyslým džusem.

Znovu poděkovala a usmála se na magistru. Zoufalství a Beznaděj se ošklivě škaredily.

Jen se směj! On Tě ten smích přejde! Na psacím stole máš balík kontaktů na klienty spořitelny! Je třeba se o ně postarat! A co ty dvě kanceláře, které jsi zřídila? Jak to bude fungovat bez Tebe? No a abychom nezapomněly! Příští týden začínají maturity!

Připomněly ji pečlivě spoustu práce, která Ji čeká.

Dejte mi pokoj! Obě! Zvládnu to. Mám net, telefon a přátele! A uzdravím se! Brzy!

Pletly se jí pod nohy, když šla k autu. Byly najednou maličké, ale neodbytné. Otevřela dveře a posadila se za volant, obě její společnice se rychle nasoukaly na sedadla vzadu.

Tak to se uvidí, co zvládneš! Brblaly.

Zmlkněte!

Nastartovala.

Podívala se pro jistotu vedle sebe. Seděl tam. Usmíval se.

Uklidnila se.

Na NĚHO moc nespoléhej, ozvalo se za jejími zády.

Stále se usmíval. Ale JEHO úsměv byl smutný. Sklopil hlavu.

Nepomůže Ti, děláš si co chceš!

Podívej si, cos udělala! Podívej se na ni! Obrátila oči na svou o rok a půl mladší čtyřletou sestru. Byla celá zmáchaná, jak se pod ni propadl led na potoce. Zahučela do vody až po kotníky. Rozeřvala se a pro jistotu si do vody ještě sedla… Mělas ji hlídat! Není na tebe spolehnutí! Matčina zuřivost rostla. Už nestačila uhnout před mokrou sestřinou botou, kterou po ní máma ve vzteku hodila. Zatmělo se jí před očima… Děláš si co chceš! Třásla s ní vztekle matka. Mlčela.

Ty .. ty… zatvrzelý spratku! Můžu ti vytlouct duši z těla a ty jen mlčíš! Mlčíš!

Doma uklidila nákup, uvařila si čaj a sedla k počítači.

Ani se nesnaž a jdi se vyspat! Podívej se jak vypadáš! Na dnešek jsi toho moc nenaspala. Takhle se nám neuzdravíš. Starala se Beznaděj.

Vstala.

O co vám dvěma jde!? Zeptala se naštvaně.

O Tebe zlatíčko. O Tebe. Milujeme Tě. Toužíš přece po lásce, po objetí!

Jsme tu pro Tebe, my Tě nikdy neopustíme, nezradíme. Nikomu Tě nedáme.

Lísaly se. Létaly kolem Ní jak harpyje. Tak neodbytné, tak zrůdné.

Co jsi zase prováděla? Je ti sedm, nejsi už malá! Zakázala jsem ti chodit na staveniště, nezajímá mne, že tam byli všichni ostatní! Kdo to okno teď zaplatí??Myslíš jen na sebe! Matka běsnila. Rány dopadaly na Její tělo, hlavu.. nebránila se. Jen fascinovaně zírala na svůj visící prst na noze, ze kterého crčela krev. Nevšimla si v zápalu hry toho okna na zemi. Necítila fyzickou bolest Jen Beznaděj. A Zoufalství…

Nepotřebuji vaši lásku! Bránila se.

A čí? Nikoho k sobě nepustíš! Ani JEHO ne! Kývly k oknu, kde ve sluneční záři stál ON.

Podívala se tázavě na NĚHO. Rozhodil bezmocně rukama. Věděl, že ty dvě mají pravdu. Každému ANDĚLI je souzeno strážit svého člověka a jen mírnit pády, ošetřovat rány, napovídat správný směr. Cestu…Ale žádný nemůže za svého člověka ani rozhodovat ani žít.

A JEHO člověk byl zarputilý. Zarputilý spratek!

Řekly jsme Ti, že ON Ti stejně nepomůže. Neposloucháš HO. Nemiluješ HO, protože nemiluješ sebe! A když nemiluješ sebe, nemůžeš milovat nikoho! Vždycky Ti zůstaneme jen my dvě! No jen si vzpomeň! Jak to bylo posledně??? Co jsi to zas provedla? Ha?

Znervózněla.

Jaké posledně?

Však Ty moc dobře víš! Uchechtávaly se Zoufalství s Beznadějí.

A pokud to nevíš, ona Ti to připomene.

Vyděsila se. Věděla co přijde.

Já nejsem zbabělá! Vykřikla.

Ale jsi! Usmála se medově Zbabělost.

Vešla do dveří tak samozřejmě, jako by se vracela domů z výletu.

Přivítala se hlasitě se svými přítelkyněmi, všechny se rozvalily v Jejím obýváku a vypadaly, že ho nikdy nechtějí opustit.

Vyslala zoufalý pohled k NĚMU. Měl v očích slzy, ale usmál se.

Nejsem zbabělá! Prohlásila znovu.

Ne? Postavila se před Ni Zbabělost. A proč myslíš, že jsem tady? Kdo mi dal šanci? Ha? Ty!

Ne!

Ale ano!

Ne! Nejsem zbabělá! Jen se někdy bojím.. Připustila.

Bojíš? Tak Ty se boooojíš? Protahovala ironicky Zbabělost. Ale jdi! Pitvořila se. Děláš muže nešťastné! Nejdřív je pustíš kousek k sobě a pak je odeženeš! Nedáš nikomu šanci! Nikomu, ani sobě! Tomu říkáš strach? Já tomu říkám ZBABĚLOST! Smála se Zbabělost. Její přítelkyně se přidaly a bytem zněl řev jak vichřice. Větší, než který dovedla vyloudit Meluzína, která tu s Ní bydlela. Ale ta kvílela jen nešťastně, v tomhle řevu bylo cosi zlověstného a konečného…

V pokoji bylo tlumené světlo a příjemně teplo. Hladila jeho tělo a najednou si uvědomila, že to nedokáže. Byla bezradná, jak panna, která neví, co je to milování. Nevěděla, co má dělat, kam sáhnout… Zpanikařila. Jeho doteky byly intenzivní a velmi příjemné. Chvěla se rozkoší, ale všechno překryl pocit viny. V posteli byli tři….

Podívala se zpříma na Zbabělost.

Nejsem zbabělá, nebojím se. Umím bojovat. Ale tady není s kým!

A co sama se sebou? Řekla Beznaděj.

Co???

Chytrému napověz a hloupého kopni! Ty asi potřebuješ pořádně velký kopanec, co? Chechtala se Zoufalství.

Šli každý po jedné straně ulice. Ruce zabořila do hlubokých kapes kabátu, aby tak lépe odolala pokušení vsunout je do jeho teplé pevné dlaně. Byl nádherný jarní večer. Bylo jí smutno, ale přesto se musela uvnitř smát. Jen si v duchu představila, jak se mu její čundrácký kabát určitě strašně nelíbí a že ho musí stát dost velké úsilí, aby jí to neřekl.

Provokoval ji často a rád. Asi netušil, že dle dělení lidí podle doktora Vlacha, patří ona do té třetí skupiny. Zalitovala, že už mu to asi nikdy nepředvede…

Nejsem zbabělá a nebojím se. Opakovala zarputile jak trucovité dítě.

Já vím, jen o sebe, co? Poznamenala Zbabělost.

Vyděsila se.

Ne! Tak to není!

Podívala se k oknu. Hledala u NĚJ podporu.

Tvářil se starostlivě. Vážně a pátravě se jí zadíval do očí.

A v těch krásných andělských očích to náhle uviděla.

Odpověď.

Cestu.

Vstala a šla k počítači.

No to snad NÉÉÉÉÉÉÉÉ… pokoušely se ji zadržet ty tři zlé sudičky.

Nedělej to! Ublížíš si!

Odemkla byt a rychle vklouzla dovnitř. Matka ležela na posteli v ložnici. Otočila k ní hlavu a slabě se usmála. Rychle otevřela nádobu s jídlem a přisedla na postel.

Mami, dnes ti to bude určitě chutnat, tohle jídlo máš ráda.

Vzala lžíci a začala matku krmit.

Máma pomalu polykala, snažila se, ale evidentně jedla s odporem.

Maminko, prosím. Alespoň trošku.

Matka snědla pár dalších lžic. Nakonec odvrátila hlavu.

Věděla, že ji nemůže hned opustit. Musí si s ní alespoň trochu popovídat, aby ji rychleji utekl čas do doby, kdy se táta vrátí z práce.

Začala plácat hlouposti, bylo těžké si každý den vymýšlet nějaké novinky. Snažila se rozptýlit nemocnou matku a trnula hrůzou. Na druhém konci městečka spal v postýlce její dvouměsíční syn. V celém bytě sám.

Najednou matka přerušila její vyprávění o ničem. Chytla ji křečovitě za ruku, slabě se usmála a řekla: Myslela jsem, že mne nemáš ráda! Že máš ráda jen tátu!Promiň mi to…..

Třeba ublížím, ale když se nezeptám, nikdy se to nedozvím!

Pustila počítač.

Harpyje zmizely, v bytě se rozhostilo ticho. Ještě jednou se podívala na svého ANDĚLA. Zase se povzbudivě usmál. Věděla, že nemá co ztratit.

Obrazovka počítače se rozsvítila a objevily se první věty…

Pan  2007