Nemiluji svého démona

Ano, svou temnotu, svého démona, nemiluju.
Nemiluju svoji Zlost, Vztek, Závist, Strach o sebe i ze sebe, Pomlouvačnost, Nedokonalost, Manipulativnost...
Všechny ty své temné stránky, které tvoří mého vnitřního Démona.
Nemiluju ho.
Ale přijala jsem ho.
Je mou součástí, žije ve mně a nemohu se ho zbavit, protože ke mně patří.
Respektuji jeho úděl být mým zlem, tedy i učitelem.
Dávám mu za to svou úctu, že to pro mne dělá.
Učím se.

Ale nemiluju ho, protože i když jsem ho přijala, přijala jsem jeho existenci ve mně, neznamená to, že mu dovolím, aby mne ovládal. Aby mi řídil život.
Neznamená to, že mi život s ním vyhovuje a že nemohu jeho části ve mně změnit.

Nořím se opatrně do temnoty, ve které žije a nosím tam své Světlo. Protože i to je mojí součástí.
Světlo je ve Tmě dobře vidět.
Oproti tomu Tma na Světle není vidět vůbec.

Můj Démon nemá rád mé Světlo.
Své Světlo nemohu donést do temných hlubin jeho příbytku bez toho, abych ho respektovala. To by mne asi sežral zaživa.
Nevyvázla bych.

Nemyslím, že všechny své součásti musím milovat a už vůbec si nemyslím, že je to cesta, že všechny mé součásti lásce rozumějí a chtějí ji přijímat, dovedou ji přijímat.

Například moje Vzteklá Věrka se ještě víc vzteká, když se k ní blížím s úsměvem na rtech a s otevřenou náručí. Nevěří mi. A já se jí dnes už nedivím, má pravdu, lžu sama sobě. Nechci jí láskyplně objímat, chci ji nechat se projevit, chci se prostě vztekat.
Protože když se potřebuji vztekat, tak se vztekám a namlouvat si o tom mohu cokoliv.
Nemiluju ji, ale potřebuju ji.
Nejsem zkrátka dokonalá.
Jen se už dnes nevztekám celé hodiny, ale jen několik minut, vteřin... nevztekám se pro každou hloupost, ale nechám Věrku proběhnout a dám ji prostor, hlavně když se skutečně cítím bezmocná a potřebuji „upustit páru“. Tak ztropím scénu a užiju si to.
Jasně, já vím, není to právě moc duchovní, ale co. Je to pravdivé.

Jsou lidé a situace, kdy zatím neumím jinak docílit toho, aby mi alespoň naslouchali. Pustím tedy ven svůj vztek, abych jim/si neublížila ještě víc.. o tom totiž zase ví své má Manipulativní Manka. Ta umí z druhého udělat pitomce jedna báseň, proto ji raději moc nedráždím. Raději nechám „se proskočit“ všechny ty její menší sestřičky ve mně, abych jí zbytečně nedávala sílu.
Respektuji ji, vím, co umí.
Ale jsou i chvíle, kdy jsem za ni vděčná, protože její síla proměněná v inspiraci, kreativitu, motivaci... je užitečná pro mne i pro druhé.

Nemiluju svého Démona.
Stále se s ním už ale nezabývám.
Není proč, mé Světlo je mocnější než on.
A moc dobře si dnes už uvědomuji, že být mocná, je pro mne nebezpečnější, přesněji náročnější, než být bezmocná.
Vyžaduje to soustředění na život tady a teď, vyžaduje to zodpovědnost za sebe a svůj život.

Nebojím se už ani svého Světla.
Obracím se k němu, snažím se ho poznávat, rozvíjet, rozsvěcet...používat.
Miluji své Světlo.