Moje první pouť
Moje první pouť na Říp
Pracuji s lidmi.
Musím tedy pracovat i sama se sebou.
Od dětství se ráda toulám krajem, miluji cestování.
Hned, jak přišla první možnost, udělala jsem si kurz průvodce a procestovala Evropu.
Navštívila evropské metropole, konečně uviděla Paříž, Londýn, Neapol, Řím.... vylezla na Vezuv...
Čím jsem starší, tím raději cestuji a putuji domácí krajinou, nořím se do krajiny vlastního nitra, hledám cestu domů, sama k sobě.
Když přišel další čas pochybností a nevíry ve vše, všechny, v to, co dělám, jak to dělám i to, co nedělám...prostě nevíry v sebe, přišel čas další supervize a já objevila doprovázené poutě.
Ještě nikdy jsem nebyla na Řípu. Pro milovníka historie a domácích legend především, je to z mého pohledu velká ostuda.
Když jsem si přečetla Janovy stránky, bylo mi jasné, že toto je moje cesta.
Něco, co mi pomůže dostat se zase dál.
Jan mě překvapil. Když jsem mu napsala, požádala ho o pomoc a svěřila se se svým cílem, jen mi oznámil, kde přistoupí do vlaku.
Aha.....
Něco asi zase bude jinak, řekla jsem si, otevřela mapy.cz a hledala, kudy že se to na tu naši svatou horu vlastně jde. Zvyklá z průvodcovských dob, vytvořila jsem přesný itinerář, vyhledala na idos.cz všechny možné spoje a začala se těšit.
Jaké to asi bude?
Setkali jsme se na nádraží, nastoupili do vlaku a vyrazili do Roudnice.
Dlouhá cesta z Prahy příjemně ubíhala, hovor se pomalu rozvíjel.
Když jsme vyšli z roudnického nádraží, řekl mi Jan, že teď půjdeme tam, kam mě nohy ponesou.
Sdělil mi pár základních pravidel, kterými se řídí, z nichž vlastně to jediné a nejdůležitější pro mne bylo, že nyní je vše na mě.
Já určuji směr, trasu i tempo a to nejen putováním krajem, ale i mým vlastním nitrem. Moje právo veta je absolutní.
Na jednu stranu velmi uklidňující, na druhou zneklidňující, protože to zase bude jen a jen na mě...
Všechno se pak odvíjelo jinak, než jsem si naplánovala – v neznámém městě jsem nenašla infocentrum, abych si mohla koupit turistickou vizitku a mapu, nenašla jsem červenou značku, ale modrou, která nešla lesem, ale loukami, prostě všechno se vymykalo mému plánu, za to jsem si nevšimla tak důležité věci, jako že mě na cestě zdraví Merlin.... jeho jméno se skvělo na poznávací značce auta, na kterou mně musel Jan upozornit.
Á děvče, nejsi tady a teď, uzemni se.
Smířila jsem se tedy s tím, že všechno je jinak, nejspíš správně, a ne tak, jak já si naplánovala.
To moje plánování....
Opustili jsme město a dostali se do otevřené krajiny. Procházeli jsme blátivými cestami, úvozy lemovanými stromy, které měly už dávno kvést, ale paní Zima, které se stále nechtělo odejít, jim to zatím nedovolila.
Uvolnila jsem se, došlo mi, že nemusím mluvit, myslet, řešit...že opravdu nemusím nic.
Jan se choval bezprostředně, nenuceně, nemluvil moc, nemluvil málo, mluvil tak akorát, většinou jen tehdy, když mě upozorňoval na nějakou zajímavost v krajině, na tisy v zahradě... stále mne vracel a udržoval v tady a teď.
Když jsme na cestě pod Řípem potkali malé umělé jezírko s ostrůvkem, na kterém rostl mohutný strom s rozdvojeným kmenem, zastavili jsme se.
Děly se tam velké věci, nevím jaké, ale děly se.
Když jsme putovali dál nahoru pod Říp, věděla jsem, že už mám v ruce klíč, který jsem přišla najít.
Že ho mám vlastně stále a pořád u sebe, jen jsem na to zapomněla.
Zapomněla jsem, do které kapsy jsem si ho dala.
Cesta pod horu mi ubíhala sama, protože jsem vlastně už byla „nahoře“.
Přímo pod horou jsme se zastavili u turistických informací. Rozhlédla jsem se po místech, které jsou v sezóně určitě rušné, nyní byly prázdné, působily smutně.
Vydali jsem nahoru.
Cesta se ponořila do lesa, pomalu stoupala vzhůru a byla tak zledovatělá, že se po ní nedalo jít.
Legrační, ráno jsem vyndala z batohu nesmeky. Je jaro, ty už přece nebudu potřebovat...
Omyl.
Hlavou mi problesklo několik takových situací, kdy jsme doplatila na stejné mylné předpoklady – to už nebudu potřebovat.
Cesta byla čím dál tím neschůdnější.
Vpravo od ní se rýsovala ve sněhu a kamení úzká cestička.
Jdeme? Zeptal se Jan.
Jdeme. Odpověděla jsem.
Dali jsme se strmou cestou přímo vzhůru mezi stromy a kameny.
Ze začátku to vypadalo dobře, ale časem se cestička ztratila a terén byl stále strmější, náročnější a „klouzavější“.
Musela jsem na čtyři.
Hlavou se mi honily dva protichůdné scénáře:
To určitě nedám, tam nemohu vylézt. Je to moc vysoko,moc strmé a mě přestávají poslouchat nohy, dochází mi dech. Ale vzdát to už také nemohu, protože cesta dolů je pro mne teď už stejně náročná a neschůdná jako ta nahoru.
Druhý hlas ale říkal: klid, o nic nejde, máš čas, soustřeď se na cestu, na to, kam šlapeš, pokládáš ruce, čeho se chytíš, na který kámen stopneš a kterému se naopak vyhneš.
Jana jsem nevnímala. Nesnažil se mi nijak přispěchat na pomoc.
Jana jsem silně vnímala. BYL tam. BYL se mnou a připravený.
Několikrát jsem ztratila rovnováhu a spadla. Zřítila se do měkké uklouzané lesní půdy mezi kamny. Naštěstí vždy tak šikovně, že se mi nic nestalo, utrpělo jen mé oblečení a to jsem naštěstí nikdy moc neřešila..
Zřítíš se po zádech dolů a už se neposbíráš, blesklo mi hlavou.
Ale co bys se řítila, klid. Dávej hlavně pozor, kam šlapeš, promysli si každý krok, nespěchej, říkal vnitřní hlas.
Ano, nespěchej! Máš čas, ten čas je tvůj, nepromarni ho, slyšela jsem svou intuici.
Jan byl stále za/se mnou.
Když jsem spadla už asi potřetí, se slovy: vy byste to zvládla, ale dejte mi batoh, pomůžu vám, mi pomohl na nohy a vzal si můj těžký batoh.
Ulevilo se mi.
Na vrchol bylo už jen pár metrů a ještě několik světelných let.
Věděla jsem, že hora Říp není zdaleka tak vysoká a náročná jako ta hora, kterou jsem měla ve své hlavě. Všechno to kamení, které jsem za poslední léta „odnosila“ a nedonesla dost daleko, se opět poskládalo v horský štít, přes který jsem se musela dostat.
Opatrně a pomalu, od stromu ke stromu, od jednoho bezpečného místa ke druhému, většinou po čtyřech, jsem postupovala nahoru. Stoprocentě jak snad ještě nikdy jsem se soustředila na to, co dělám.
Vně jsem zdolávala posledních pár metrů k vrcholku hory, neprošlapanou cestou mezi kamením a sněhem, mezi dalšími pochybnostmi a bubáky uvnitř, kteří se vynořili z hloubek mého nitra, jsem po všech čtyřech a opatrně, „pekelně“ soustředěně, stoupla vzhůru.
Věděla jsem jistě, že se nahoru dostanu. Věděla jsem to už pod horou, jen jsem nevěděla, co na své cestě objevím a každým krokem ukotvím v sobě.
Bylo to úžasné. Zažívala jsem nikoliv strach, že to nezvládnu, ublížím si, něco si zlomím, či jako astmatička skončím z té vší námahy v nepříjemném záchvatu. Nic takového. Zažívala jsem radost a pocit bezpečí. Radost proto, že s každým krokem nahoru za mnou dole zůstávalo všechno to, co už nepotřebuji, Pocit bezpečí, protože Jan tam prostě jen BYL.
Nezasahoval.
Jen BYL se mnou jako zhmotnění všech mých světelných přátel a strážců, mého vědomí sebe sama.
Nahoře svítilo slunce.
Byl krásný den.
Odpočinek na lavičce pod rotundou i cesta dolů byly příjemné.
Klidná výměna zkušeností, povídání a další sdílení.
To podstatné se ale událo POD horou a na strmé cestě NA HORU/NAHORU.
Na tuhle pouť nezapomenu. Nejen proto, že byla první, ale především proto, že zhmotnila všechny ty „klacky, které si sama házím pod vlastní nohy“ a také zhmotnila to, co všichni víme: nikdy a na nic nejsme sami :o)
Díky Jane.