Labyrint světa a ráj srdce

V 17. stol. napsal J.A. Komenský v Brandýse nad Orlicí svůj Labyrint světa a ráj srdce.

Užasnou knihu, které jsem ve svých šestnácti, kdy jsem ji četla jako povinnou četbu na gymnáziu, vůbec nerozuměla a kterou dnes vnímám jako jednu ze základních učebnic psychoterapie.

Dnes nedaleko místa, kde se Komenský skrýval a psal svou knihu, vzniklo na ploše 3113 metrů čtverečních skutečné bludiště ze 2003 vzrostlých habrů, mezi jejichž stěnami 635 m dlouhými a 2 m vysokými, můžete bloudit desítky minut, nachodit možná i několik kilometrů a přemítat, přemýšlet, meditovat, prožívat různé emoce a pocity, prostě poznávat sami sebe.

Navštívila jsem ho zatím dvakrát. Poprvé s dcerou a dvěma malými vnoučaty. Hledání schodiště s hadem ovinutým kolem pomyslného stromu z ráje, se stalo pro děti velkým dobrodružstvím. Nestíhala jsem pozorovat sama sebe, protože veškerá moje pozornost byla upřena na to, aby se nám děti v bludišti mezi přesně geometricky zastřiženými stromy neztratily. Pocity dětí – 3 a 6 let – byly průzračné, od počátečního nadšení a vzrušení z hledání, přes zcela otevřenou naštvanost z bloudění až ke strachu, který se projevil ve chvíli, kdy po několika minutách marného bloudění začalo hustě pršet.

Pozornost nás dospělých se pak soustředila pouze na to, jak se z toho zeleného zapletence co nejrychleji dostat. Protože nám bylo jasné, že vlastními silami to tak rychle, abychom v prudkém lijáku i s dětmi nepromokly na kost, nedokážeme, zavolaly jsme si na pomoc „strážce bludiště“, tedy mladíka od pokladny, který nás během několika minut vyvedl ven a my mohly s oběma dětmi co nejrychleji pod střechu.

Zklamání obou dětí z toho, že nedošly do středu "lesa", jak to nazvaly, bylo samozřejmě větší než fakt, že i přes pláštěnky zmokly jako myšky.

Je mi jasné, že se tam budeme muset vrátit, aby měly dětské dušičky svou satisfakci.

Do blusiště jsem se znovu vrátila společně s přítelkyní tento víkend. Obě jsme byly velmi zvědavé na to, jak bude naše bloudění probíhat a co nám přinese. Zaplatily jsme vstupné a nejprve společně jsme se vydaly mezi zelen. Po chvíli putování jsme se rozhodly, že se rozdělíme a každá bude hledat svou vlastní cestu do centra bludiště a pak i cestu z něj.

Nadále probíhalo všechno tak, jako v životě – potkávaly jsme se a zase rozcházely, potkávaly jsme i stále stejné lidi, některé dokonce na stejných místech, bloudily jsme v různých kruzích a na stejná místa se vracely znovu a znovu, míjely ty „správné“ odbočky a průchody, končily ve slepých uličkách před neproniknutelnou zelenou zdí a znovu a znovu hledaly nové cesty...

Pro mne bylo i velmi zajímavé pozorovat tváře lidí, které jsem znovu a znovu potkávala. Některé zůstávaly stále stejně rozesmáté, jiné se víc a víc kabonily. Děti pobíhaly bludištěm dychtivě a s očekáváním nových a nových dobrodružství, dospělí s dětským natěšeným úsměvem, neproniknutelnými tvářemi, či pomalu „zamrzajícím“ úsměvem.

Bludiště bylo plné lidí: cyklistů – nachází se na cyklostezce – výletníků a turistů.

Některé skupiny se během bloudění rozpadaly, jiné držely pevně pohromadě. Někteří rodiče nechali své děti pobíhat, jiní je pevně drželi za ruce. Někteří lidé postupovali systematicky, jiní chaoticky, jedni pečlivě studovali schématickou mapku na vstupence, jiní spoléhali na svou intuici.

Někteří poctivě hledali cestu, jiní „švindlovali“, když na ramena jednoho člena skupiny vyšplhal druhý a rozhlížel se jak Jeníček z pohádky o Perníkové chaloupce po správné cestě k cíli.

Jedna taková rodinka, která kýžené schodiště našla, si pořídila fotografie do alba a otec rodiny zůstal na nejvyšším schodě, opřený o hada s jablkem pokušení v hubě a „navigoval“ svou rodinu k východu z bludiště: teď rovně, teď zahněte doprava, doleva, nééé, tam nééé, tam je to slepý, doleva jsem říkal.....

Otec spokojeně slezl až ve chvíli, kdy měli jeho blízcí východ na dosah a pak se sám pustil zeleným nepropustným bludištěm k východu.

Byla jsem fascinována tím, co v bludišti probíhalo. Znovu a znovu jsem si uvědomovala, že je to přesně tak, jako v běžném životě.

I my s přítelkyní jsme do středu bludiště dorazily téměř současně. Udělaly si cílové fotografie, sdělily pár dojmů a opět jsme se rozešly, abychom našly cestu ven a mohly v klidu pozorovat samy sebe, své vlastní pocity, ponořit se skrze labyrint světa do ráje svých srdcí....

Několikrát se opět potkaly a pak zase rozdělily. Každá jsme hledala svou vlastní cestu, svá vlastní řešení, svůj vlastní lék.

Já svou cestu ven našla poměrně brzy. Pro mne je velmi zajímavé i to jak, protože mi to mnohé napovědělo o mě samotné.

Použila jsem hlavu i srdce. Uklidnila se a připomněla si, že celé bludiště má tvar zeměkoule. Abych se tedy dostala ven, musím postupovat od středu vně. Pomník J.A.K, tyčící se do několikametrové výšky před vchodem do labyrintu, byl pro mne orientačním bodem. Na své dedukci jsem ale nijak nelpěla a bezpochyby i pod vlivem své zkušenosti, že strážce bludiště „to jistí“, jsem klidně bloumala po cestičkách mezi sytě zelenými habry.

Zřetelně jsem se tam potkala se svým Stínem Soutěživosti – musím přece cestu ven najít dřív než kamarádka – prohlédla si ho a nechala jako momentálně nepotřebného služebníka rozplynout.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Na jednom rozcestí, ještě než jsem se stačila rozhodnout, kudy se vydám, kolem mne poklusem proběhla jedna z mnoha skupinek cyklistů s většími dětmi a ty, jak mě míjely, křičely: tam ne, tam je to slepý! Automaticky jsem tedy odbočila na druhou stranu a během několika minut jsem vyšla z bludiště.

Až na lavičce před ním jsem si uvědomila, že jsem pravděpodobně definitivně ovládla své další Stíny, svou paličatost a nedůvěru k lidem, které jsem si v sobě léta řešila, protože jsem se tentokrát stoprocentně spolehla na informaci cizích lidí, dokonce dospívajících dětí.

Když po několika minutách vyšla z bludiště i moje přítelkyně, podělila se se mnou o své pocity. Ten, který převládal, byl vztek na sebe, že nemůže cestu ven tak dlouho najít. Uvědomila a prožila si konečně to, co vidí hodně jejich přátel, že je na sebe příliš přísná. Možná bych spíš měla říci, že byla. Protože stejně tak jako já jsem vlastně přijala pomoc druhých lidí, i ona se dostala ven pod vedením někoho druhého. Potkala dvě malé děti, děti „strážce bludiště“, který ho před lety sázel. Spolehla se na jejich čistou dětskou energii, bezelstnost a klid, který obě malé děti vyzařovaly. Vždyť ony se šly jen proběhnout, protože je už nebaví sedět u tatínka v pokladně :o) Přítelkyně tak odložila svoji pýchu a nechala se vést.

Úžasné.

Geniální psychoterapie.

Vřele doporučuji všem, kteří se o sobě chtějí něco dozvědět.

Nenásilně a hravou formou.

Sedly jsme si pak v nedaleké přírodní „restauraci“ u řeky a povídaly si o svých pocitech a zážitcích.

Bylo to velmi příjemné, přátelské a otevřené sdílení.

Myslím, že návštěva labyrintu společně s projitím několika kilometrů údolím Tiché Orlice může být zajímavou doprovázenou poutí pro každého, kdo se sám sobě ztratil.

Potřebuje vlastně ani neví co, chce to hledat, vlastně ani neví kde...