Doprovázené poutě

 

Cokoliv o doprovázených poutích napíši, vlastně jen opíšu od Jana Bíma, díky němuž jsem se s touto metodou sebepoznání seznámila.

Proto nebudu vymýšlet již vymyšlené, proč taky chodit ke kováříčkovi, když můžete přímo ke kováři: https://www.janbim.cz/poute/

 

Sama z vlastní zkušenosti vím, že ač jsem člověk v podstatě líný, toulky krajinou, daleké i ty úplně krátké cesty, mne vždy naplnily radostí, úlevou, klidem a novou inspirací, chutí „poprat se“ se stávajícími výzvami a přijímat nové.

 

Vlastně už delší dobu zcela intuitivně používám při práci s lidmi výlety do přírody. Žiji naštěstí ve velmi krásném koutě naší země, takže mohou být i docela krátké.

Postupem času jsem zjistila, že pokud opustíme místnost a vyjdeme byť i jen na krátko do nedaleké přírodní rezervace, ke studánce či někam do lesa, jeho zablokované emoce se uvolní mnohem rychleji a cítím, že i méně bolestně. Chůzí v přírodě se člověk rychleji odpoutá od své mysli a spojí se se svou intuicí. Přestane fabulovat a domnívat se a začne prostě být, vnímat – okolí a hlavně sám sebe.

Skutečně tedy platí, že příroda, pokud jí dovolíme, aby byla součástí léčby naší mysli, má na nás blahodárný účinek.

 

Po té, co jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, jak jsou poutě, chcete-li toulky nebo cestování krajinou a tím zároveň i vlastním nitrem léčivé, rozhodla jsem se je používat jako další metodu ve své práci.

 

 

A tak putujeme:

 

Na cestě zjevenou krajinou – víceméně (ne)dotčenou přírodou i lidskými sídly – samotami, vískami, městysy i městy.

 

Na cestě nezjevenou krajinou – krajinou srdce, nitrem.

 

Na cestě časem – neúprosně, pomalu i rychle plynoucím jedinečně spravedlivě – nám všem stejně.

 

Ta cesta může být bolestná i léčivá.

Záleží na každém z nás.

 

Můžeme jí procházet každý sám nebo s průvodcem.

Samota postrádá důležitý aspekt a tím je sdílení.

 

Především sdílení a svůj čas nabízím.

 

 

Nabízím pouze nenáročné putování, toulání se a poznávání toho, co je vně i uvnitř těm, kteří nemají touhu poznávat vzdálenosti vzdálené a vzdálenější a vrcholy vrcholové a ještě vrcholovější, ale těm, kteří to mají jako známý Vaškův tatínek Luboš.

Ten sice nevěděl, jak vytrhnout velrybě stoličku a nepomohla by mu ani polepšovna, zato už moc dobře věděl, že za těmi největšími divy a zázraky není třeba putovat až na konec světa, ale že jsou obyčejně na dosah ruky...