Všechno musím udělat sama!

Když to neudělám já, tak to neudělá nikdo, slýchávám často od žen, které si stěžují, že jim partner s ničím nepomůže, že se na něho nemohou spolehnout a že se musejí „doprošovat“, aby alespoň vynesl koš. Nemohou dokonce ani v akutním stavu do nemocnice, protože on se sám o sebe nepostará. Ba co hůř, nepostará se dokonce ani o děti, přičemž slovem „děti“ jsou často myšleni týnejdři vlastnící nejen občanský, ale i řidičský průkaz.

Ó hrůzo, děti budou mít hlad, manžel bude bez dozoru.

Někdy nevím, co takové ženě poradit. Přiznám se bez mučení, že si často myslím, že nejvíc by pomohla nějaká „polepšovna“ pro ženy – profesionální oběti a matky, které se nedovedou vyrovnat s mužským principem, nedovedou přestřihnout pupeční šňůru a to jak svým dětem, tak ale i svému partnerovi, který není partnerem, ale jen dalším dítkem v rodině.

Je fakt, že taková polepšovna by ve své době byla nesmírně pomohla mě samotné a ušetřila mi ztracené roky v nefunkčním partnerském vztahu.

Na druhou stranu ale zase právě proto vím, co takovýhle rodový vzorec chování, který se v některých ženských liniích se železnou pravidelností dětí z matky na dceru, která pak má málo šancí vytvořit hodnotný partnerský vztah, dovede natropit.

Moje osobní zkušenost mi říká, že takovéhle stesky jsou především vizitkou mě samotné.

Jsou zrcadlem mého vlastního vnitřního nastavení, které kromě mě nikdo jiný změnit nemůže.

Abych ho mohla změnit, musím ho nejprve ale vidět. Přiznat si, že pokud se snažím všechno zastat a zvládnout v rodině sama, pokud mám pocit, že beze mne to nejde a nenechám partnerovi, ale ani dětem prostor, vždycky pak budu na všechno sama. A to i tehdy, kdy se mi to už přestane líbit, kdy mi dojdou síly a dech. Kdy budu potřebovat pomoc. To, že se mi jí nedostane, to bude i moje zásluha, protože jsem si veškerý prostor v rodině bláhově usurpovala pro sebe a tak kolem sebe nemám dospělé lidi, ale malé děti, které si mezi tím, co já byla ta úžasná a silná žena, která pomoc nepotřebuje a všechno zvládne sama, našly své vlastní hračky. Nu a hrají si už tak dlouho, že se jich nebudou jen tak chtít vzdát. Proč taky, že? Když naše mami je tak báječná, tak báječně vaří, tak báječně nám žehlí košile, tak báječně nám cídí boty a tak báječně nám organizuje život....

Proč to měnit, když nám to vlastně všem vyhovuje, už jsme si zvykli.

Říká se, že ryba smrdí od hlavy a se změnami je třeba začínat u sebe.

Já vím, je to těžké.

Ale jde to a hlavně: funguje to. Všechno se dá změnit. I zarytý a pod kůží „zažraný“ vzorec chování.

Nikdo to neví lépe než ten, kdo to prožil na vlastní kůži.

Než ten, kdo pochopil, že chce-li takovéhle vzorce měnit, musí začít s těmi svými vlastními.

Než ten, kdo pochopil, že věty: takhle sis mě vychovala, tak čemu se divíš, jsou jen obranou malého dítěte, i když vyslovené dospělým mužem nebo dospělou ženou. V tomto případě je dospělost pouze fyzická. Za tu psychickou si zodpovídáme sami.

Za svůj život je zodpovědný každý z nás. Výchova, genetika a další vlivy mají jistě svoji váhu, ale to, zda budou stoprocentně ovlivňovat náš život od dětství až do smrti, to záleží pouze na každém konkretním jednotlivci.

Tak hodně štěstí a pořádnou výdrž přeji vám všem odvážlivcům, kteří jste se rozhodli do toho jít.