Některé mýty o odpuštění

Často se ve své praxi setkávám s lidmi, kteří nedovedou odpustit komukoliv - včetně sebe - cokoliv, dokonce se odpustit brání, protože:

• když mu/jí to odpustím, tak bude mít pocit, že se vlastně nic nestalo a udělá to znovu

• když mu/jí to odpustím, tak nebude potrestán/na

• když mu/jí to odpustím, tak vlastně projevím svou slabost

• když mu/ jí to odpustím, tak projevím souhlas se svým ponížením

• když mu/jí to odpustím, tak blá blá

Myslím, že pokud se jedná o mýtus číslo jedna, je málo „hříšníků“, kteří o Vaše odpuštění vůbec stojí. Partner, který Vás opouští, se málokdy stará o to, zda mu jeho „zradu“ vyčítáte či odpouštíte. Veškerou „vinu“ za rozpad vztahu se stejně snaží hodit na Vás, protože to Vy jste se mu málo věnovali, protože to Vy jste o sebe málo dbali, protože to Vy jste pro něj neměli pochopení, protože to VY VY VY.... Vaše odpuštění má lidově řečeno na háku.

Je málo těch, kteří si dovedou vzít svůj podíl viny za nefungující vztah a opravdu stojí o odpuštění toho, komu svým jednáním „ublížili“.

Pokud těmto lidem neodpustíte, zraňujete jen sebe sama.

Mýtus trestu je podle mého názoru ten nejvíc jakékoliv vztahy zničující. Já osobně nechápu, po jakém trestu na milovanou bytost to vlastně volá.

Můj názor je, že pokud chci budovat láskyplný vztah, musím myslet nejen na sebe, ale i na toho druhého. Pokud můj partner najde lásku i k někomu jinému a já tvrdím, že ho miluji, těžko na jeho hlavu mohu svolávat hromy a blesky, trest boží, protože on přece jen dělá to, co bych mu měla přát: snaží se být šťastný. Že tak ale není šťastný právě se mnou?

No au au, jauvajs.

To je pochopitelně problém.

Můj.

Ani toužit po trestu pro partnera, který běhá za každou sukní, je na mne hrubý, nedává mi peníze a nestará se o rodinu, není podle mého názoru právě košér. Každý den, každou hodinu, každou minutu mám přece volbu takového člověka opustit a nenechat si dál ubližovat. A neexistuje výmluva, která by mne této volby zprostila a oprávnila k tomu, abych si přála pro partnera trest. Navíc takovémuhle člověku je moje odpuštění naprosto srdečně jedno.

Snaha trestat partnera podle mne vypovídá o nerovnovážném vztahu. Ten, kdo si osobuje právo trestat, staví se „nad“ svého partnera, nejčastěji do role „otce“ či „matky“. Pak se ale nemůže divit, že jeho partner/ka se chová jako malé nezodpovědné dítě.

Mýtus o slabosti je skutečně velmi úporný. Mnoho lidí si totiž odpuštění spojuje s prohrou. Jsou to lidé, kteří vidí vztah jako jakýsi „zápas“. Neustále s tím druhým soupeří a být „poražen“ považují za újmu na své hrdosti. Hrdost nerozeznávají od pýchy a zapomínají, že sklonit hlavu před něčím, co mne jakkoliv přesahuje, vyžaduje mnohdy obrovskou statečnost a velkou dávku odvahy.

Vyžaduje to pokoru, která je bohužel často zaměňována s prohrou a ponížením.

A ti, co rádi soutěží, neradi prohrávají.

Zajímavé je, že v reálném životě, pokud do místnosti vedou dveře, které jsou nízké, každý, kdo jimi chce projít, hlavu na chvíli skloní, aby se dostal do další místnosti bez úhony. Pak ji zase narovná a na celé té situaci mu nepřijde nic divného.

Ne tak ve vztazích.

V tomto přeneseném slova smyslu si hlavu raději urazí, než by ji sklonil. Klidně s ní bude tlouct o nízká futra, znovu a znovu si ji rozbíjet do krve a divit se, že to bolí. Navíc vinu za svou hloupost a pýchu bude ještě házet na toho druhého. Protože on prostě nepovolí, neprohraje...

Nu, tady je dobrá rada opravdu drahá.

Mýtus o souhlasu je pro mne dost legrační.

Odpuštění neznamená toho druhého zbavit zodpovědnosti za jeho činy. Souhlasit s nimi.

Druhému neodpouštím jen proto, aby jemu se ulevilo, jak jsem řekla, tomu je to dost často jedno, ale aby se ulevilo především mně. Abych se odpoutala od toho, co se mi stalo, abych se osvobodila a nemusela neustálým vracením se do minulosti tím žít i v přítomnosti. Odpuštění znamená pročištění celé situace, zbavení se všech negativních emocí s ní spojených a její proměnu v čirou zkušenost, kterou mohu kdykoliv bez bolesti a emocí ve svém životě použít. Použít k tomu, abych si nemusela stejnou situaci jen v jiných kulisách prožívat stále znovu a znovu.

Pokud mluvím o odpuštění, mluvím mimo jiné také o odpuštění sobě.

Lidé, kteří sami sobě nedovedou odpustit chyby a poklesky, kterých se v životě dopustili, je neodpouštějí ani ostatním a tak se dostávají do nekonečné smyčky situací, která je má upozornit, že jsou na sebe příliš tvrdí. To je například nekonečných příběh mnoha žen, které se jednoho násilníka a „budižkničemu“ zbaví a vzápětí si najdou druhého.

To není smůla. Ani náhoda. To je vzorec chování ve stylu: nemám se ráda, jsem ničemu...

Odpuštění je slovo v mnohém zprofanované církevním výkladem.

Jeho energie je ale nesmírně léčivá.

Pokud dovedeme odpustit sobě i druhým, získáme svobodu a lehkost bytí. Zbavíme se lpění na bolesti a dostaneme možnost žít takový život, jaký si skutečně zvolíme. Kdykoliv máme přístup k nabytým zkušenostem a nemusíme opakovat stále stejné chyby.

Naučte se odpouštět. Uvidíte, že to vyžaduje velkou osobní statečnost a sílu.

Kvality, které vám projasní život.

Hodně štěstí.