Dám mu nůž na krk a basta!
Právě jste odhalila nevěru partnera?
Vztek a lítost ve vás se vaří v jednom kotlíku?
Nu, co teď....
Některé ženy jsou s takovou situací rychle hotovy: buď já a nebo ona, máš týden na to, abys si to rozmyslel, pak s ní buď uděláš rychlý konec a já ti odpustím a nebo máš kufry přede dveřmi, nepotřebuji tě.
Rychlé a přehledné počty, viďte.
A nebo snad ne?
Nu, já osobně si myslím, že i kdyby byla pravda ono: nepotřebuji tě, dotyčná dělá účet bez hostinského a tím hostinským jsou zde společné děti. Ty nepatří jen matce, na svého otce mají právo a on má právo na ně. Řeči o tom, že to si to tedy chlapec měl rozmyslet dřív jsou v tomto případě irelevantní. Co ovšem relevantní je, to je ono: chlapec. Ano, vzala jste si tedy chlapce a také jako jeho matka se chováte: ty ty ty, tohle hodný chlapeček nedělá, honem to dej do pořádku a maminka ti odpustí a zase tě bude mít ráda.
Že se vám to zdá absurdní? Nu, může být, ale především je to jen jiný pohled na stejnou situaci.
Jsem přesvědčena, že neexistuje správné řešení, které lze udělat do týdne či měsíce, který partnerovi dáte na to, aby se „rozmyslel.“
A špatně je na tom podle mě hned několik věcí.
Především každé takové převratné zjištění má za důsledek emocionální bouři a jak známo, v emocích nelze dělat zásadní rozhodnutí. Neuděláte ho vy ani váš partner.
Každý člověk na něco, co jím negativně otřese, reaguje minimálně ve čtyřech krocích:
-
Šok – tohle se přece nemohlo stát mně! Nevěřím.
-
Agrese – tak jo, je to pravda, děje se mi to, ale já za to nemohu, to ten druhý, vyřídím si to s ním.
-
Deprese – protože vztek jste vybili, přichází pocit osamělosti, opuštěnosti, beznaděje, marnosti a … také viny. Tohle bolí nejvíc, tady je třeba najít někoho,kdo vás podrží alespoň za ruku, kdo jen neradí a „nekéruje“, ale kdo je prostě jen tak s vámi.
-
Přijeti . To je úlevná fáze, kdy to, co se děje, přijmete jako prostý fakt bez jakéhokoliv posuzování a dovedete se na to podívat s odstupem a nadhledem, dovedete zhodnotit svůj skutečný podíl na stávající situaci a máte tak šanci ji především pro vás uspokojivě vyřešit. Až toto je fáze dobrých řešení :o)
Projít si těmito fázemi vyžaduje svůj čas a ten může být jiný pro vás a jiný pro partnera.
Pokud situaci řešíte direktivně, může se vám tak stát, že uděláte unáhlené rozhodnutí, kterého později budete litovat, ale které bude už nezvratné. A doplatí na něj hlavně vaše děti, protože vás zlost i lítost sice přejde, ale otec už se do rodiny nevrátí. Nebo se do ni naopak vrátí, ale přítomen bude jen fyzicky a vztahy v rodině zůstanou narušeny.
Za další považuji za hloupost dát partnerovi zodpovědnost rozhodovat se i za mně – až jak ty se rozhodneš, tak podle toho já se zařídím. Protože zříkám-li se zodpovědnosti, zříkám se i práva rozhodovat, na to je třeba nezapomínat.
Nu a za třetí si myslím, že dávat partnerovi takzvaně nůž na krk je nedůstojné ženy, která ctí důstojnost druhého člověka. Ztrácí tak pak i tu svoji vlastní.
Co tedy dělat?
Myslím, že hledat tam, kde je to zcela ve vaší kompetenci, ve svém vlastním nitru. Položit si tu zásadní otázku: Proč se mi tohle děje, jak jsem k tomu přispěla a co naopak jsem vůbec nemohla ovlivnit? Jak jsem tomu skutečně mohla zabránit, kdy jsem ztratila kontakt sama se sebou a tak i s tím, koho miluju? Co jsem přehlédla a co s tím teď já sama budu dělat? Jak se zachovám, aby můj rozum neválcoval moje srdce a nebo naopak? Aby se srdce nedalo uchlácholit planými sliby? Jak zase najdu sama sebe?
Tohle hledání je pochopitelně mnohem složitější než direktivní jednání. Jenže je třeba si uvědomit, že partnerský vztah není firma, kde jeden velí a druzí poslouchají. Je to velmi složitý mechanismus vzájemně propojených částí. Když se jedna poškodí, může se zhroutit celý systém.
Zatímco manažer ve firmě se musí rozhodovat okamžitě, aby problém vyřešil, ve vztazích to je spíš naopak. Některým věcem je třeba popřát čas, aby uzrály. Vzájemně do sebe zapadly.
Jak říká jedna moudrá věta: Netlač řeku, teče sama...